K (ne)obligatornosti valenčního komplementu anglických substantiv

Abstract

Valenci1 lze chápat jako „[p]očet a povah[u] míst (argumentů / aktantů // participantů), které na sebe sloveso (popř. slovo jiného slovního druhu) váže jako pozice obligatorní nebo potenciální“ (Panevová/Karlík 2017). Francouzský lingvista L. Tesnière definoval valenci jako „nombre d’actants qu’un verbe est susceptible de régir“ (1959: 670), tedy jako vlastnost sloves. Valence se stala ústředním konceptem syntaxe (srov. Graffi 2013: 469), s nímž se musí vypořádat každá syntaktická teorie (srov. Thompson/Hopper 2001: 39). Valenci sloves se tak nepřekvapivě dostalo mnoho pozornosti, zatímco valence (nejen) substantiv zůstala v jejím stínu (srov. Spevak 2014: ix); až později (snad od 80. let) se objevuje názor, že „it would be appropriate to say that at least some nouns take arguments analogous to verbs taking arguments“ (Van Valin/LaPolla 1997: 54). Nezřídka se však také objevují přístupy, podle nichž substantiva valenci vůbec nemají (např. Mackenzie 1997). Taková tvrzení zřejmě do určité míry vycházejí z toho, že substantivní komplementy se – na rozdíl od komplementů sloves – nezdají být obligatorními.