Země nového štěstí? : České hledání v „kalném proudu“ (1918–1945/48)

Abstract

Autor v textu nastiňuje obrysy duchovních proudů, které hledaly alternativy k demokratickému a republikánskému systému Československa a k jeho orientace na Západ mezi léty 1918–1948. Nepřetržitě totiž existovaly hlasy, které považovaly Masarykovo Československo za pouhé intermezzo a neuspokojivou odpověď na „českou otázku“, i když obnovení české státnosti, sdílené se Slováky, se těšilo podpoře jasné většiny obou národů a jejich elit. V tomto ohledu autor hovoří o „kalných proudech“ nebo „deklinačním diskursu“, které zahrnovaly apel k rozvodu se Západem a k revolučnímu či autoritářskému řešení. Jako přitažlivý model tehdy fungovaly sovětské Rusko (pro komunisty a radikální levici), fašistická Itálie (pro konzervativní katolíky a fašisty) a v neposlední řadě nacistické Německo (pro konzervativní pravici). Po zániku první republiky a vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava mnozí vyznávali německou „novou Evropu“; po osvobození přinesla třetí republika socialistickou perspektivu, přičemž po komunistickém puči v roce 1948 se Československo stalo sovětským protektorátem. Text reflektuje názory intelektuálů kritických vůči liberálně demokratickému systému, jako například komunistického novináře Julia Fučíka (1903–1943), aktivistického novináře a ministra protektorátní vlády Emanuela Moravce (1893–1945), teologa Josefa Lukla Hromádky (1889–1969), politika Huberta Ripky (1895–1958) nebo prezident republiky Edvarda Beneše (1884–1948), jenž byl hlavním demokratickým garantem poválečného spojenectví se Stalinovou diktaturou.