Neoimperialismus a postimperialismus v současném ruském (geo)politickém myšlení.

Abstract

Rozpad Svazu sovětských socialistických republik v roce 1991 znamenal krach bipolárního mezinárodního systému. Rusko vstoupilo na mezinárodní scénu jako nový nezávislý stát. Pokud jde o zahraniční politiku, úkolem ruského vedení bylo určit místo a roli Ruska v novém postbipolárním systému mezinárodních vztahů. Diskuse o ruské identitě a její roli ve světě se soustředila především na vztah a interakci Ruska se Západem i Ruska s blízkým zahraničním, tedy s oblastí bývalého SSSR. Dnes v Rusku existují nejrůznější názory na mezinárodní vztahy a ruskou geopolitiku, mezi nimiž nalézáme tři hlavní školy: představa Ruska jako součásti Západu (atlantismus), jako součásti Východu (eurasianismus), a jako samostatného ostrova (izolacionismus). Právě výše popsané geopolitické obrazy Ruska přispěly k podnícení diskuze v moderním politickém prostředí mezi postimperialisty a neoimperialisty. Postimpérium je stát, který se postupně vzdává svých imperiálních ambicí, i když ještě dlouho udržuje v paměti vzpomínky na minulost a čas od času se obrací k imperiální rétorice. V neoimperiálním konceptu je naopak hlavním cílem obnovit samotný impérium. Moderní politiku reprezentují myšlenky izolacionisty Vladislava Surkova a neoeurasianisty Alexandra Dugina. Surkov jako autor suverénní demokracie se zaměřuje na zpřísnění politického systému dovnitř a zachování režimu. Neoeurasijský projekt Dugina naopak navrhuje soustředit všechny síly na výstavbu nového eurasijského impéria a to pomocí expanzí a spojenectví se státy navrženými autorem. Suverénní nebo též takzvaná řízená demokracie odpovídá izolacionismu a postimperialismu, Putin se tudíž zaměřuje na posílení režimu uvnitř státu, nikoli na budování impéria a dobývání nových zemí. Vzhledem k kleptokratické povaze Putinova režimu je právě Surkovova suverénní demokracie skutečnou politikou Kremlu. Protože Putinovi tento stav dovoluje udržet sílu a peníze ve vlastních rukou.