Ruské etnické menšiny v postsovětských státech

Abstract

Hlavním cílem této práce bylo zhodnotit postavení ruské menšiny v postsovětských státech Střední Asie. Po vlně protiruských nálad, které na všech možných úrovních proběhly v každém státě, se zdá, že se dnes blýská na lepší časy. Rusové již nejsou utlačovatelé či kolonisté, jejich integrace mezi místní obyvatelstvo zlepšuje jejich vnímání titulárními národy. Všechny středoasijské republiky vykazují v současnosti poklidné soužití Rusů s místními obyvateli. Nejpalčivější problémem se ukázala být otázka ruského jazyka, který byl ve všech státech vyřešen, i když ne vždy ve prospěch ruské menšiny, jeho řešení napomohlo k ustálení situace. Ruská menšina ve Střední Asii přestává být de facto ruská. Mladá generace se cítí být spíše občany své rodné země než jako součást ruského etnika. Jazyková politika ve všech státech nutí Rusy znát oficiální jazyk, čímž jim ulehčuje život a získání práce. Kvůli velkému odlivu Rusů v 90. letech se společnost v jednotlivých republikách přeměnila a Rusové byli nuceni se přizpůsobit titulárním národům, které svým vlivem přeměnili chování i vnímání Rusů. Dnes sami Rusové vnímají rozdíly mezi sebou a Rusy žijící v Rusku. Postupná marginalizace dělá ruskou menšinu v podstatě zanedbatelným faktorem spolupráce mezi Ruskem a Střední Asií. Zdá se, že samotné Rusko se příliš nestará o politickou a ekonomickou diskriminaci, kterou prožívali a občas stále prožívají Rusové ve Střední Asii. Ruská potřeba energetických surovin je ve vzájemné spolupráci důležitější než se dohadovat o ochraně práv ruských menšin. V opačném případě jsou postsovětské republiky "nuceny" mít dobré vztahy s Ruskem, neboť potřebovali a stále potřebují ruskou profesní kvalifikaci, a z ekonomického hlediska jsou závislé na remitenci z Ruska.