Vnímání a prožívání času - reflexe v jazyce každodenní komunikace 19. a 20. století

Abstract

Čas má paradoxní povahu: každý ho zná, ale nikdo ho neumí vysvětlit; je to abstraktům, přitom s ním ale zacházíme jako s materiální látkou nebo hmatatelným předmětem. Člověk si totiž čas konceptualizoval na základě svých každodenních zkušeností s praktickými věcmi nebo prožíváním vlastní tělesnosti do konkrétní ?uchopitelné? podoby. Čas tak začal být považován za přirozenou, ale samostatnou součást existence lidské společnosti, původce všech procesů, dění a změn. Tato práce se zabývá principy této konceptualizace, faktory, které ji ovlivňují a významy, které člověk času připisuje. Prožívání vnějšího světa je reflektováno v přirozeném jazyku, proto byl zde čas sledován ve jazykových frázích. V jazyku se odráží prožívání světa, které má metaforickou povahu. Nalezením metaforických bází tak lze proniknout do základů konceptualizace vnějšího světa člověkem, což bylo i cílem této práce. Záměrem bylo poukázat na různé zkušenosti lidí s časem v jazyku a tyto aplikací metafor kategorizovat a definovat podstatu zkušeností s časem. Čas byl posuzován ve třech rovinách: 1. prožívání času v jazyku ? subjektivní význam času v řeči, 2. sociální metafory času, 3. konceptuální metafory. Byly stanoveny hlavní kategorie metaforických bází času: 1. ČAS JAKO ZDROJ PRO JEDNÁNÍ; 2. ČAS JAKO PROSTOR, v rámci kterých pak byly definovány další metaforické specifikace. Tato kategorizace má konceptuální báze v metaforách ČAS JAKO ZÁSOBA a ČAS SE POHYBUJE SMĚREM K NÁM ZE PŘEDU DOZADU. Tato práce potvrdila propojení jazykové a sociální zkušenosti, které pak vyústí do významové roviny času v přirozeném jazyku. Prožívání času je důsledkem společenského vývoje. V této souvislosti je možné rozdělit proces formování moderního času na fázi startovací, fázi zrychlovací a fázi rychlostní, které reflektují proměny hodnoty času a ?jeho? tendence ke zrychlování. Konceptualizace času byly tedy sledovány ve fází zrychlovací (spol. 19. stol.) a fázi rychlostní (přelom 20. a 21. stol.). Srovnáním výsledků z obou období bylo konstatováno, že se v základech časové zkušenosti neliší a v obou érách lze kategorizovat čas na základě stejných principů. Rozdíly byly v dobově používaných pojmech, ovšem význam zůstal zachován.